Již drahně let se chystám zaběhnout maraton, a nějak jsem to stále odkládat. Nebyl čas, nebylo natrénováno, o vyhlédnutém víkendu byla důležitá akce a takové podobné výmluvy. Loni jsem si maraton uběhl v rámci železného muže, ale nemám na to právě hezké vzpomínky. A tak jsem se konečně rozhoupal běžet postavit se na start poctivého, nefalšovaného dálkového běhu. I nechal jsem se zverbovat do firemního týmu Et netery, který se sešikoval na Pražský mezinárodní maraton.
A jaké to bylo? Krásné – všem běhačům mohu doporučit!
Měl jsem středně podprůměrně naběháno. V zimě to šlo, ale poslední měsíc mne trápily záda a lehké nachlazení, takže jsem trénink de facto vypustil. Pouze 14dnů před maratonem jsem si cvičně zaběhl terénní dvacetikilometrový závod Krušovický soudek. Ten mne přesvědčil, že natrénováno mám zhruba stejně jako loni. Tedy nic moc, ale nějak to půjde.
Jde se na start
V den závodu 9. května 2010 jsme vyrazili do Prahy na tu slávu. Jeli jsme společně s jedním zasloužilým Kladenským maratoncem, bratrem a manželkou. Ta statečně běžela Et neteří štafetu, tedy 3x10km + 1x12km. Přiznám se, měl jsem strach z davů. Přihlášených bylo téměř 8000 lidí, což je ohromné množství. Jak jsme se od Letné blížili ke Staroměstskému náměstí, potkávali jsme čím dál víc a víc lidí s modrými batůžky, které byly součástí startovného a byly učeny k uložení věcí. Na Malostranské jsme zahlédli rozklusávající se elitní Keňany. Pěkný pohled.
Na staromáku byl neuvěřitelný mezinárodní mumraj. Ale krásný mumraj. Organizace šlapala na jedničku, šatny záchody, navigace na start. Vše perfektně zvládnuté. Hladce jsme si uložili věci do šatny a naštosovali se do přidělené sekce na startu. Atmosféra začala pracovat naplno. Kolem se to hemžilo cizinci ze všech koutů země, hrála hudba, běžel program. Půlhodinka do startu utekla jako nic.
Závod
Zazněl startovní výstřel a tepová frekvence mi poskočila o deset tepů za minutu nahoru. A to přesto, že jsme se ani nehnuli. Trvalo dobrou minutu, než se startovní pole v našem místě dalo do pohybu. A další dvě minuty uplynuly, než jsme proběhli startovní čárou. Za velebných zvuků Smetanovi Vltavy jsem vyrazil na 42,195km. Kudy cesta vedla se můžete podívat například zde: mapa závodu. Běží se historickou Prahou, víceméně stále podél Vltavy.
První část vedoucí na Libeňský most a zpátky přes Rohanské nábřeží mi šla pěkně. Tempem pod 5:30 min/km jsem v pohodě zdolal první desítku. Druhá desítka vedoucí k podolské vodárně byla asi nejkrásnější fází závodu. Okolo běžící cizinci se kochali Prahou. Jednomu Američanovi jsem při lehké konverzaci představoval Prahu. Byl tu poprvé a byl opravdu ohromen. Na 16km jsem doběhl kolegu z firmy, který běžel štafetu. Společně jsme zdolali dvacítku. Stále se mi běželo pěkně, tempo 5:30, bez problémů. Kolem trati postávaly hloučky fandících diváků, místy hrála hudba. Zajímavé bylo sledovat spoluběžce. Potkal jsem asiata v jakémsi kimonu, podivnou postavu v zelených elasťácích pošitých kytičkami, kohosi v celotělovém dresu zakrývajícím i obličej a spoustu dalších mašíbů.
Dál cesta vedla zpět na Palackého náměstí, na Smíchov a k barrandovskému mostu. Tak, kolem 28km začaly nohy hlásit únavu. I tak jsem vydržel a 30.km jsem probíhal ve 2hod 45min. A tam se potvrdilo stará běžecká moudrost, že maraton začíná na třicátém kilometru. Nejprve přišly křeče a posléze hlaďák. Tempo spadlo k 6:30 km/min a postupně se mi začala vzdalovat šance na čas pod 4hodiny. Posledních 8km vedoucích znovu na Libeňský most a přes Rohanské nábřeží zpět jsem se trápil. To se zlomilo na 40km. Vidina posledních dvou kilometrů do cíle mi dodala sil a dokázal jsem zvolna zrychlovat. V Pařížské, kdy už zbývaly stovky metrů mne pak nakopla atmosféra. Člověk probíhá davy fandící lidí a to jej donutí ze zničeného těla vydupat poslední síly. A tak ve 4hodiny 10minut probíhám cílem. Na fotce těsně před cílem to sice vypadá, že neběžím, ale opak je pravdou ;-).
Celý průběh je krásně vidět je na následujícím záznamu ze sport testeru. Červená křivka je tepová frekvence a modrá je rychlost běhu. Je krásně vidět jak po dvacátém kilometru i přes zvyšující se úsilí rychlost nezadržitelně klesá. Prostě kde není natrénováno, není co brát.
Dozvuky
Nejhorší období přišlo po doběhu. Hlaďák se přihlásil naplno, dostal jsem medaili, vyzvedl si věci a vlezl do metra. Celou cestu na Hradčanskou jsem zápasil se silnou nevolností a zimnicí. Naštěstí jsem nemusel řídit a tak jsem se bez problémů dostal do vany a poté do postele. Po dvou hodinách jsem byl skoro jako rybička.
I ostatní Et neteří borci se činili. Lukáš Blail doběhl za výborných 3:30, můj bratr za 3:48 a kolega Muf překonal sám sebe a dorazil v 5:10. Výborně zaběhly i obě štafety. Jedna za 3:47 a druhá za 4:03. Kompletní výsledky zde.
Celkově závod hodnotím jako velmi pěkný zážitek s neopakovatelnou atmosférou. A těším se na další maraton, kde pokořím magické 4hodiny!
Komentáře
Okomentovat