Motorismus není zločin – je to spíše nemoc

image Na téma vlivu motorismu na urbanismus a životní prostředí byly popsány stohy papíru a zaplněny bambilióny bitů. Kdo chce snadno najde rozsáhlé studie o vzájemném propojení motorismu, rozvoje satelitních sídlišť naplocho, odcizení ulic a samozřejmě znečištěním zplodinami jako takovém. Na internetu o tomto tématu vedou převážně laičtí uživatelé vášnivé spory – nedovolím si to nazvat diskusemi.  Jsou to spíše deklarace světonázorů bez jakékoliv snahy o vzájemné pochopení. Většinou se jich neúčastním – stojím někde uprostřed. Automobil chápu jako dopravní prostředek, který používám pokud to nejde jinak. A současně věřím, že pokud jej bude takto používat více lidí, bude se nám žít lépe. Ale rozhodně odmítám přístup zelenkavých aktivistů, kteří vnímají automobil jako personalizaci satana. Tak to není – věřím, že  možnost použít automobil k přepravě je jedním z pilířů svobody jednotlivce. To zelenoaktivisté nechápou. Ale stejně tak věřím, že možnost a schopnost nepoužít automobil k přepravě je neméně důležitým pilířem mé svobody a kvality mého života. A to zase nechápou zavilí motoristé.

Já osobně automobil používám minimálně a vede mne k tomu zcela jiný důvod ohled na ekologii. Domnívám se, že nadměrné užívání auta je nemoc. Nikoliv v přeneseném slova smyslu, kdy nazeleno nabarvení křiklouni přirovnávají automobily k rakovině dnešních měst. Myslím nemoc konkkrétního člověka – uživatele automobilu. Mně konkrétně. Vás konkrétně. Stejnou nemocí jako je nadměrné užívání čehokoliv jiného – alkoholu a jiných drog, televizního vysílání, hraní na automatech, facebookových her. Automobil proto používám se stejnou opatrností jako alkohol – rád se napiji, pokud je k tomu dobrá příležitost a chci se napít. Stejně tak jedu autem pokud to má význam, ale nepovažuji každou cestu za záminku sedat do auta. Dokážu ocenit dobré pití a stejně tak jako technicky orientovaný člověk ocením auto jakožto produkt lidského umu a dovednosti.  Nenechám se natlačit do pití okolím jen proto “že se to dělá” a stejně tak nebudu jezdit autem jenom proto “že autem nejezdí jen socka”.

Když říkám, že nadměrný motorismus je nemoc, tak čím se tedy tato nemoc projevuje?  Člověk jezdící převážně autem se na něm stává závislým. Čím dál tím více přizpůsobuje svůj život autu. Vydělává aby měl na splátky a na benzín, svoje vnímání světa omezuje na pohled jak někam dojet a tam zaparkovat, řeší jak si maximálně zpříjemnit pobyt ve voze a pak v něm dokáže trávit více a více času. Postupně začne totéž vyžadovat od svého okolí. Chce aby se vše přizpůsobovalo onomu jedinému způsobu dopravy, lidi hodnotí dle vlastněných vozů atd. Přestává být schopen bez auta fungovat a ztrácí tak jednak vlastní svobodu a jednak sociální kontakt. Vedlejším produktem je i zhoršování zdraví a kondice.

Před zhruba rokem jsem přestal používat auto k cestám do práce. Na trase Kladno – Praha jej nahradil vlak a kolo. Záhy jsem si začal všímat zajímavých a nečekaných jevů:

Citím se lépe. Bez auta se prostě musíte pohybovat. I těch ranních deset minut ostré chůze z nádraží je pohyb a to nemluvím o cestě na kole. Navíc člověk není vystaven teplotnímu šoku, kdy sedne do vymrzlého auta a drkotá zuby, než začne fungovat topení. Stačí se rozumě obléknout a člověk nemá problémy s tepelným komfortem. Stává se tak otužilejším.

Mám víc času. Tento překvapivý výsledek je důsledkem toho, že cesta autem je zcela vyplněna řízením. Ačkoliv je samotná jízda autem rychlejší než vlakem nebo na kole, je tu podstatný rozdíl. Ve vlaku mám čas na čtení nebo například na psaní tohoto článku. Na kole zase trénuji, což bych stejně dělal jinak. Takže sice místo 40minut potřebuji na dopravu 50min-hodinu. Ale tu strávím produktivně. Nenudím se. Nestresuji se řízením po přeplněné silnici. Zajímavým jevem je, že jsem doma zpravidla dříve, než když jsem jezdil autem. Když je člověk vázán na vlak, organizuje si pracovní čas, aby v určitý čas odešel. Auto naopak svádí k nedochvilnosti – je přeci jedno, zda odjedu teď nebo za minutu. A tak člověk reálně ztrácí disciplínu a domů vyráží podstatně později, než chtěl. To se pak snaží dohnat rychlou jízdou, což k ničemu nevede.

Jsem svobodnější. Když mne kolegové pozvou na pivo, neřeším, zda se mohu napít. Když se potřebuji někam dostat neřeším, jak zaparkuji a jak tam dojdu. Kolo nebo MHD mne doveze na místo a zbytek dojdu. Cestou do práce se můžu zastavit v jakémkoliv obchodě.

Objevuji a raduji se z maličkostí zejména jízda na kole nebo procházka po Praze jsou fantastické zážitky. Objevuji nové cesty, mám radost z jízdy za krásného rána. To vše při jízdě po dálnici jaksi uniká, není čas rozhlížet se.

Potkávám lidi ve vlaku člověk prostě musí komunikovat s okolím. Potkáte z vašeho okolí, které znáte, ale zcela míjíte. Po letech jsem se setkal se spolužáky, které jsem neviděl léta. To je též příjemné.

Proto nepodporuji snahu o neomezené přizpůsobování okolí automobilové dopravě. Je to nemoc. Čím více budeme budovat infrastrukturu a omezovat se abychom mohli jezdit autem, tím budeme nemocnější. Jako ve všem, i v dopravě je zdravá pestrost a možnost výběru. Zkuste si to také.

Komentáře